Jak jsem potkal Formuli 1 F1,Formule 1, construct, konstrukce

Jak jsem potkal Formuli 1

J.Beneš,text i foto | 15.8.08 | J. Beneš

Název povídky Oty Pavla jsem si drze vypůjčil z důvodu jakési souhry náhod a okolností, které m

Název povídky Oty Pavla jsem si drze vypůjčil z důvodu jakési souhry náhod a okolností, které mě dovedly tak blízko, nečekaně a rychle k této věcičce bez toho, aniž bych byl rozmařilým synkem multimiliardáře, nebo se narodil s volantem v ruce v boxech Monzy, nebo Silverstonu .

Někdy začátkem září se na mém pracovním stole objevil modrobílý dopis s pozváním na jakousi akci s názvem MICHELIN DRIVING EXPERIENCE, pořádanou na španělském okruhu Ricarda Torma u Valencie. Když jsem se ne příliš intenzivně v naší firmě pídil po tom, „vo co jako gou“, dostalo se mě jakési velmi neurčité odpovědi „ ale to je nějaký blbnutí na vokruhu, nebo co“- a já prý mám k tomuto druhu relaxace nejvřelejší vztah .

Trošku jsem se urazil, protože amatérské okruhové závody, www.arcbrno.cz kterých se pravidelně již od roku 2001 i s kolegy zúčastňujeme, pokládám za docela makačku, ale pak jsem hrdost odhodil stranou a začal se docela těšit na neznámý okruh a začal být zvědavý, s čím že se to na tom okruhu budeme prohánět.

Na letišti ve Valencii jsme přistáli 15.září , někdy po desáté večer, a spolu s dalšími asi pětadvaceti lidmi z Čech, Slovenska a Maďarska jsme byli odvezeni na hotel.

Poměrně brzo ráno po vynikající snídani jsme se stejným autobusem vydali na okruh za město, o kterém nám průvodkyně během cesty vyprávěla různé zajímavosti. Jako nejkurioznější mě přišla historka o vzniku městského parku.

Někdy v šedesátých letech minulého století už měli obyvatelé Valencie plné zuby neustálých povodní způsobovaných řekou Turia, která protékala přes město, a tak ji přehradili a pustili okolo, přímo do moře. Po řece zůstalo asi sto metrů široké a deset hluboké koryto se všemi mosty a náplavkami, a táhlo se v délce asi deseti kilometrů celým městem. Na dně tohoto koryta vybudovali nádherný park, který dnes, po bezmála padesáti letech působí nezapomenutelně, stejně jako úchvatné procházky pod starobylými mosty.

Něco takového jsem v životě neviděl, a to jsem toho za volantem kamionu sjezdil docela dost.

Po příjezdu na okruh jsme byli rozděleni do skupin po šesti. Navlíkli nás do nehořlavého prádla, bot a kombinéz a v jakési improvizované učebně jsme dostali poprvé konkrétní přednášku o tom, co se vlastně bude dít.

Dopoledne jízdy ve skupinách, střídavě PORSCHE 911 GT3 CUP/ 390 HP a MARTINI FORMULE 3 / motor FORD 2000ccm, 425 kg, 205 HP , a mimo to různé kvízy o F1 a soutěže, třeba ve výměně kol na čas. Potom přestávka, společný oběd a pak, to mě po…, možná přijde i FORMULE JEDNA !!

No, to si snad dělají srandu, posadit amatérskýho magora jako jsem já, do efjedničky a vypustit ho samotnýho na okruh - to může zkoušet jenom totální šílenec.

Mají tam prý 2x ARROWS A18 / FORD COSWORTH 3000ccm, 500 kg, 650 HP asi z roku 1998 a ještě jednu rozříznutou a nataženou o třicet cenťákú, takzvaný „double-seater“ s ještě padesáti koníky navíc. Jó, to znám, v patnácti jsem taky proháněl „pincka – dvojsica“.

Na okruhu byla špičkově vyznačená ideální stopa červenobílými kužely, včetně brzdných bodů, vrcholů zatáček a bodů výjezdu.Poršáky měly zalepené tachometry, aby neodváděly pozornost od sledování situace na dráze. No prostě autoškola jak má být.

Na PIT LANE stály za sebou čtyři Porsche, za nimi čtyři EF trojky a v každém z vedoucích vozů seděl instruktor. My „čarodějovi učni“ jsme se po rozdělení do trojic nasoukali do volných vozů a nechali se od místních pohůnků řádně přitáhnout do sedaček a zesměšnit ještě tím, že nám kočárky nastartovali. Moje sebevědomí kleslo na nulu.

Jako s děckama s náma zacházejí.

A né abys předjížďél, Jiříčku, ale jó porád, tati“.

Mě osobně vylosovali na první rozjížďku Porsche. Záhy jsem zjistil, že budu rád, když se rozjedu. Podařilo se to už napodruhé, ale protože pan instruktor byl asi na ledacos zvyklý, tak na mě počkal a neujel. Fakt hodnej borec.

To co se odehrávalo potom, se těžko popisuje. Představoval jsem si, že první kolo bude jenom takové zahřívací, ale „vedócí “ chtěl asi oddělit zrno od plev a mazal to docela svižně, že my tři plevy za ním jsme měli co dělat, abychom se fakt neoddělili. Na tvrdém okruhovém podvozku jsem už nějaký ten kiláček ujel, jestli auto zrychluje na stovku za sedm nebo za pět vteřin, se dá celkem odhadnout, ale co mě nejvíc vyrazilo dech byla přilnavost slicků v zatáčkách a nepopsatelné brzdy. Jen jsem na ně položil nohu, už jsem stál. Fantazie.

Ve formuli 3 se zážitek ještě umocnil nízkou hmotností vozítka, to znamená kratší brzdnou dráhu a ještě lepší přilnavost v zatáčkách.

Jenže když hledíte na vlastní přední kola, která se Vám motají metr od obličeje, to je na poprvé docela síla.

Další, tentokrát jen má osobní nepříjemnost v „eftrojce“ byly moje šestačtyřicítky, které při mačkání spojky braly s sebou i pedál brzdy.

No nic, mým favoritem bude GT3.

Těsně před obědem jsme se ještě vydali na prohlídku do boxů, kde na kozičkách stály oba vrcholy dnešního dne, monoposty FORMULE JEDNA, částečně odkryté, abychom se mohli pěkně zblízka podívat těmto technickým zázrakům pod sukně.

Při první příležitosti jsem se vrhnul pod monopost jako Vinetou pod Pacific expres a musel se na vlastní oči přesvědčit, že tam fakt to dřevěný prkno je. Bylo, a docela ošoupaný. Rychle jsem udělal pár špionážních fotek a postavil se do fronty na testování posedu v „efjedničce“. Když na mě přišla řada, krve by se ve mně nedořezal a připadal jsem si jako popelčina nevlastní ségra před zkouškou obuvi. Mých, bez mála stodevadesát cenťáčků, v tuto chvíli rozhodně nebylo to, co bych považoval za své největší pozitivum. Opatrně jsem se postavil na sedák, šel do dřepu a na vzepřených rukou zasouval obě nohy pod volantovou tyčí do kokpitu. Když už jsem si myslel, že mám vyhráno, moje botky narazily na něco tvrdého, co vůbec nechtělo povolit a já zase nechtěl za nic na světě uvěřit, že to jsou pedály a toto je definitivní KONEC MÉHO LAŠKOVÁNÍ S FORMULÍ JEDNA.

Když jsem se podíval po instruktorovi, jeho kývající se ukazováček v internacionálním gestu stvrdil mé tušení a já se začal zase soukat opačným směrem. V duchu jsem proklínal všechny své předky, kteří narostli víc jak stopadesát centimetrů a všechny tetičky, které mě krmily různými pamlsky „abys byl veliký a silný, Jiříčku“.

Po obědě jsem byl zařazen do teamu na projížďku „dvojchlapovkou“, na kterou jsem se těšil tím víc, čím víc borců jsem viděl odjíždět s monoposty. Rozhodně nejsložitější manévr ze všech byl rozjezd, a tak jsem si v duchu pochvaloval, že tuto fázi můj „ taxikář“ zvládne bez problémů.

Pak na mě přišla řada. Dotlačili „double-seater“ vyndali mezikus s ochranným obloukem a přede mnou se otevřelo něco jako sedací vana na kolečkách. To je aspoň fáro, ne jak ten nedomrlej monopost postavenej na míru snad pro Frodo Pytlíka. Zajel jsem tam lehce, jako nůž do másla, přede mě mezi moje nohy si sednul „taxikář“ a hurá na trať. Do ruky mě ještě vrazili jakýsi spínač, prý mám „drožkářovi“ signalizovat, kdybych to už nemohl radostí vydržet, nebo tak něco.

Ještě na boxové uličce jsme zahřívali keramické brzdy, při čemž jsem si málem ulomil hlavu. Do první pravoúhlé levé jsme najeli ještě celkem solidně, ale na výjezdu se už formulka i se svým šoférem rozhodli ukázat, co v nich je. Všech sedm set divokých koní zabralo a vystřelilo nás vstříc následující levé vracečce. Cítil jsem, jakoby se moje uši potkaly na temeni mé lebky, a v duchu jsem se snažil počítat, který rychlostní stupeň můj šofér řadí. Intervaly mezi jednotlivými řazeními byly snad zlomky sekund.

Kolem kužele, u kterého jsme dopoledne při odhadem poloviční rychlosti chodili naplno na brzdy, jsme proletěli jako stále mohutně akcelerující řízená střela - ten šílenec ještě řadil nahoru. Když jsem už začal pomalu věřit v boha, jal se ten člověk brzdit, nebo co to vlastně udělal. Ta činnost trvala opět jen nanosekundu, a vtom jsme začali zatáčet. Uši se mě přesunuly na čelo a následně moje pravé koleno začala neznámá síla drtit o vnitřní stěnu kokpitu.

Tyto pocity se systematicky a velmi rychle střídaly, a koncentrovaly v jeden obrovský chaos, při kterém jsem jen ztěží vnímal, kde to vlastně jsem, co se děje,a co bude v nejbližší vteřině následovat. Celé toto šílenství ještě podtrhoval za mými zády umístěný fordův osmiválec, vyjící svou melodii v rozmezí 10 až 13 tisíc otáček.

Pak jsme se náhle objevili v depu. Z křečovitě sevřené ruky mě vydolovali ten pojistný spínač, pomohli z vaničky, já zablekotal šoférovi jakási slova díků a odpotácel jsem se do boxů.

Tohle bylo tedy mé setkání s FORMULÍ JEDNA.

Když teď, s odstupem času nad tím mimořádným zážitkem přemýšlím, začínám se zase vracet k lásce ke svým předkům, protože jsem čím dál tím víc přesvědčen o tom, že je pro věc mnohem poučnější, nechat se svézt někým, kdo tento technický klenot ovládá, než se sám trápit s objevováním jeho zvláštností na neznámém okruhu během pár přidělených kol.

Jura Beneš