Le Mans Classic 2008 F1,Formule 1, construct, konstrukce

Le Mans Classic 2008

J.Beneš text/foto V.Novák | 15.5.08 | J. Beneš

Potkali jsme Mr Beana ! Jo, fakt, nekecám. Úplně celej tam tak stál, jak ho pánbůh stvořil. Teda ne,

Potkali jsme Mr Beana ! Jo, fakt, nekecám. Úplně celej tam tak stál, jak ho pánbůh stvořil. Teda ne, nebyl nahej. Stál tam jen tak, v bílé kombinéze, v ruce přilbu a vedle něho bílej JAGUAR E–Type, se jmenovkou Rowan Atkinson na blatníku a startovním číslem šedesátosm na dveřích. Prostě nádhera.

Neuplynul ještě ani měsíc a já už se znovu řítím s autem plným přátel starých závoďáků, po dálnicích do Le Mans, tentokrát na akci nazývanou Le Mans Classic 2008. Dříve bývaly závodní veterány nedílnou součástí slavné čtyřiadvacetihodinovky, jenže postupem času se množství přítomných vozů už nemohlo vejít do přilehlých prostor kolem a uvnitř okruhu. Rokem 2002 počínaje, se pořadatelé usnesli zorganizovat každé dva roky speciální akci zaměřenou pouze na účast veteránů, které kdy v Le Mans závodily, a při té příležitosti pozvat velké množství značkových klubů z celého světa na prezentace jejich archivních miláčků v areálu závodiště. Začátkem příslušného roku vydají seznam vozů, o které by měli zájem, a přijaté přihlášky potom ještě třídí, takže není žádná záruka toho, že pokud se člověk přihlásí, automaticky jede. Je to z důvodu zajištění pestrosti startovního pole, aby se z některé skupiny nestal značkový pohár. Auta jsou rozdělena do šesti skupin podle roku výroby, počínaje ročníkem 1923, kdy se tento pozoruhodný závod jel poprvé, a letos šesté „plateau“ končilo rokem 1979. V každé skupině startuje něco přes šedesát vozů, které jsou následně vyhodnocovány různými koeficienty závislými na stáří, objemu motoru a dalších pro nás záhadných veličinách. Jednotlivé skupiny se v průběhu čtyřiadvaceti hodin střídají zhruba po hodinových intervalech tak, aby každá skupina byla na dráze třikrát. Také se během této doby musí vystřídat jezdci, jinak musí první postát minutu v boxech, pokud druhý pilot nemá zájem. První start je tradiční metodou „Le Mans“, kdy závodníci stojí na opačné straně dráhy než jejich vozy a na pokyn startéra musí napřed přeběhnout silnici, nasednout, nastartovat a teprve potom vyrazit do závodu. Příliš vyvinutí šoféři mají docela handicap se samotným během, což potom nasoukat svá těla nacpaná v kombinézách za volanty svých stařičkých miláčků.

Nás opět nejvíc zajímala druhá skupina, která obsahovala vozy mezi roky výroby 1949 až 1956. To jsem se taky zrovna narodil, ale že bych věkem získával na ceně, se mě teda moc nezdá. Spíš jsem už zralý na generálku. Startovala tady totiž naše stará známá z minulé akce v roce 2006, nablýskaná krasavice a chlouba českého poválečného automobilového průmyslu ŠKODA 1101 SPORT. Vypadá to, že se Škodovce v Le Mans docela zalíbilo, a že se po minulém úspěchu bude účastnit pravidelně. Egidyho team opět přepečlivě autíčko nachystal a optimistická nálada v kempu dávala naději na posun vzhůru po žebříčku klasifikace.

Akce samotná je spíš společenskou událostí, což je poznat už ze vstupenek, na kterých jsou předtištěné přeškrtané symboly garderoby, která se příliš nedoporučuje. Jedná se zejména o odhalené horní části těla, vytahaná tílka typu Vasil a plážovou obuv vietnamského stylu. Samozřejmě vás nikdo z areálu nevypráská, ale na druhou stranu je pozoruhodné, že i na takovýto zdánlivý detail se pořadatelé zaměřují. Ve vnitřních prostorách závodiště, které mají v plánku poetický název „villages“, je potom velké množství rozličných stánků s doplňky, připomínajícími návštěvníkům, jakou dobu už automobilismus ovládá celý svět. Nebo dusí? To je asi věc názoru a pohledu na věc. Nicméně se dají pořídit různé věci, od vycházkových holí ze slonovinovou rukojetí, přes dámské autorukavice z nejjemnější kozinky, až po benzinové stojany firmy SHELL z počátku dvacátého století. Stánky s modely aut všech možných výrobců jsem ani nepočítal. Jelikož jsme byli ve Francii a na oslavě vkusu, elegance, gentlemanství a šarmu, nechyběly ani stánky s vybranými druhy šampaňského. Láhev sice za padesát euro, ale zase ta atmosféra a zážitek k nezaplacení. Polstrovaná křesílka, stolky z masivu, bílé ubrusy, vysoké skleničky, kdo by odolal. Dalo se taky pořídit deci za deset, ale pro skupinku se už určitě vyplatila celá flaška. Pardón, láhev. Jsme přece ve vybrané společnosti.

Z červnové návštěvy tradiční čtyřiadvacetihodinovky jsem měl nově nabyté informace o městské hromadné dopravě a tak jsme spolu s Mílou a Mirkem, který mimochodem v roce 2006 výše zmíněnou Škodovku pilotoval, vyrazili v sobotu dopoledne opět do centra, objevovat další pamětihodnosti tohoto pozoruhodného města. Jako dopravní prostředek jsme tentokrát vybrali tramvaj, po brněnsky šalinu a plni očekávání jsme vyrazili k zastávce. Ta se nachází nějakých tři sta metrů od východní brány, nebo našeho kempu Houx. Automat na lístky tvrdošíjně odmítal bankovky, i když jsme ho prosili, ale po krátké chvilce vzájemného šacování se nám i jeho podařilo uspokojit. Na důkaz naprosté blaženosti z našich mincí nám vysypal šest lístků v souhrnné ceně 7.50,-E. Po krátké chvilce čekání se objevil naleštěný elektrický vůz, vyvedený v decentní cihlové metalíze s matně černými doplňky. Pozoruhodné na zdejších šalinách je to, že každá má mimo čísla trati také vlastní jméno, většinou podle nějaké významné osobnosti svázané s místním krajem. Naše souprava se jmenovala Wilbur Wright podle staršího z bratrů Wrightů, který se v roce 1908 svými demonstrativními lety v okolí Le Mans snažil vnutit svůj čerstvý vynález francouzské armádě. Po krátké konzultaci s místními důchodci se nám podařilo si lísky ve voze označit a za zhruba čtvrthodinku jsme vystupovali na Náměstí Republiky v centru Le Mans. Je to mnohem lepší a zároveň i mnohem rychlejší, než okružní jízda autobusem, ale také to, že tramvaje jezdí ještě asi hodinu po půlnoci, jasně tento druh dopravy favorizují.

Po cestě jsme se zastavili v informačním centru pro mapu a potom už hurá na Náměstí Jakobínů, ke slavné katedrále svatého Juliena, kterou jsme chtěli tentokrát prozkoumat i zevnitř. Na náměstí nestála tentokrát žádná slavobrána, ani tribuny pro místní papaláše, jen kombinace aut zaparkovaných v centrální části dávala tušit, že se v okolí města zase něco benzinového děje. Kabriolet Ferrari z devadesátých let, Hillman Imp ze šedesátých a hned vedle Renault ze začátku století, samozřejmě na platných registračních značkách. Jen ta emisní známka byla trošku ušmudlaná.

Po vystoupání po nějakých třiceti schodech jsme se ocitli v těsné blízkosti katedrály a také v úplně jiném světě. Uzoučké křivolaké uličky, kočičí hlavy, břidlicové střechy a kamenné domy s maličkými okénky, balkónky a balustrádami, vyvolávaly vzpomínky na dobu královských mušketýrů. Kdyby se odněkud vynořil d‘Artagnan, nebo ovíněný Porthos, asi by nás to ani moc nepřekvapilo.

Vnitřek chrámu potom ve mně vyvolával pocity jako ve všech ostatních církevních stavbách, to znamená malost, nicotu a pokoru vůči nekonečnu světa. Nejsem v této oblasti moc kovaný, abych popisoval jednotlivé zajímavosti, není tady k tomu ani prostor, ale určitě návštěva stála za to. Na náměstí jsme si potom ještě dali pivo a kávu a vyplnili tak čas vymezený k návratu do areálu závodiště, kde jsme chtěli shlédnout první start naší oblíbené skupiny dvě.

Úderem čtvrté se celé to grandiosní divadlo dalo do pohybu a trvalo nepřetržitě až do nedělního odpoledne, kdy Rolexky na věži časoměřičů, opět ve čtyři, ukončily tento skvělý kus. Naše skupinka se během této doby neustále scházela, rozcházela a různě potkávala, jako italský manželský pár, a užívala si naplno nabízených motorových lahůdek. Jeden kolikrát opravdu nevěděl, kam dřív skočit. Jestli sledovat průjezdy Fordů GT 40, Porschí 917 a ostatních legend po dráze, nebo prolízat parkoviště závodních strojů rozdělená podle ročníkových skupin a jednotlivá auta si i očichat. Tam jsme taky potkali, nebo spíš jenom viděli Mr.Beana. Nebo to bylo v pátek ještě před závodem? Teď už si to opravdu přesně nevybavím, ale asi je to stejně jedno. Byl tam !

Taky nesmím zapomenout na Škodovku, které jsme po celou dobu drželi palce, nebo pěsti štěstí, jak říká Anička, protože se celou dobu držela moc statečně, a bylo poznat, že za ty dva roky od premiéry se mnohému naučila. Nebo spíš celý její podpůrný tým na ní zodpovědně pracoval, aby mohla opět dosáhnout vynikajícího výsledku v tak silné konkurenci. Jedenácté místo z šedesáti vozů hovoří za vše, zvlášť pokud si uvědomíme, že za sebou nechala takové legendy jako jsou Jaguar, Maserati nebo Porsche.

Po skončení se v kempu u bílého a slivovičky ještě dlouho diskutovalo o právě proběhlém víkendu, zatímco já jsem ve svém stanu nabíral sílu k zítřejší cestě domů. Ta potom proběhla po známé trase a bez nějakých zaznamenání hodných událostí celkem úspěšně, takže jsme v Brně přistáli v pondělí, někdy kolem deváté hodiny večerní. Velký dík patří Míle za to, že se celou cestu pilně starala o přísun vitamínů do mého organizmu a pravidelně měnila cédéčka s Šimkem a Izerem v přehrávači. Taky za dodávku několika lahví „neperlivé řetízkovky“, která nám zpříjemňovala večery a některé členy týmu nutila volně přecházet z mluvených slov k posunkové řeči, až ti nejpilnější připomínali spíš větrný mlýn, než solidní otce od rodin.

Jura Beneš